Anna Luňáková
„Role pohledu“

 

„Podívej se na to i z té druhé stránky…“

Přináším do Kuchyně reflexi role pohledu ve svém životě; zejména proto, že se bytostně týká všech, kteří se zabývají scénickým i výtvarným uměním a také proto, že je to věc natolik každodenní, až splývá s běžným jazykem tak přirozeně, že není samo-zřejmé (tedy viditelné), jak ne-samozřejmý může být jeho vliv.

Nechci o pohledu mluvit z hlediska exkluzivity geniálního „umělce“, který vidí to, co jiní nevidí. Pohled je pro mě především blízkost mezi těmi, kdo „ukazují“, a těmi, kdo přijímají, bez ohledu na nároky svého porozumění. Je to i činnost, místo, vztah…

Fascinuje mě také skutečnost, že při tvorbě vidím to, co ještě není přítomno, zřetelněji než to, co je fakticky kolem. Pohled je tedy i možnost vidět věci, které jsou teprve na příchodu.

A posledním důvodem tohoto kuchyňského příspěvku je i fantaskní představa, že se na mě „dívá“ milovaná osoba, která vede až k celkové proměně mě samé. Scénická tvorba je nutně vystavena hladovějícím očím druhého, psáno s velkým D. Představa extrémní intenzity pohledu se tak dá rozšířit, na všechny diváky, pohled přestává být – nikdy nebyl – anonymním a neutrálním přijímáním nějakých daností, které mají dávat smysl, ale proměňuje, jako v kvantové fyzice, to, co je pozorované. A já s vámi, drahý čtenáři, sdílím to, jak se tato metamorfóza odehrává na úrovni mého těla.

Toto je kopie mých výchozích poznámek k pohledu. K tomu, co je viditelné i neviditelné. K významným situacím setkání pohledem. Zvažte sami, zda by nebylo zajímavé vést si deník pohledů… Jak zaznamenat momenty, kdy pro vás tento smysl hrál rozhodující roli?

Během intenzivního pohybového workshopu jsem si zaznamenala pár poznámek k pohledu směrem „dovnitř“.

 

Koleno
Jako rituální předmět se používá k vyjádření sounáležitosti s vesmírným řádem, jako poděkování, případně žádost. Je citlivé a tvrdé. V mnoha ohledech podobné dvěma malým lebkám, ale zranitelné. Praktický nástroj, jehož znehybnění vyvolává pocit diagonály.

 

Pánevní dno
Centrum ženské síly a sebevědomí. Hluboký stabilizační systém páteře. Podobné dnu mořskému svou nepoznaností.

 

Kyčle
Je třeba otevírat a zavírat. Bolest v kyčli značí nerovnováhu duševního rázu.

 

Boky
Slouží k uchopování. Otevírání dveří. Předmět studu.

 

Prsa
„Odleťte, ptáci mé slabosti!“

 

Palec
Jemný a dlouhý, nebo tučný a plochý, často pokrytý jemnými chloupky. Krajně lidská záležitost. Kontrastní zvlášť vůči ostatním prstům.

 

Malíček
Nikdo si jej nevšímá.

 

Chodidlo
Průzkumník terénu. V každém případě jde jako první.

 

Vlasy
Zvláštní situace kůže. Schovka na jizvy. Jemné na dotek. Nejcitlivější součást těla.

 

Dlaně
Nahmatají auru nebo hlínu, velmi praktické. Přímo ve středu bod, kterým lze porazit silného muže. Panichida. Utváří mističky, sekáčky, nože, mačkadla a erotické pomůcky.

 

Záda
Místo bití. Místo práce. Místo přátelského doteku. Extrémně citlivé.

 

Křížová kost
. . .

 

Břicho, hlasivky, srdce

 

Krk
Parkoviště pro polibky.

 

Ucho
Komplexní a dokonalý orgán. Termoregulační záležitost. Třeba rozlišovat vnitřní a vnější ucho, také střední ucho a jeho okraje.

 

Lopatka
„čtyři symboly čtyři strany čtyři období čtyři ruce

čtyři nohy čtyři poloviny plic čtyři uši ale také čtyři děti

to všechno nás čeká

nemůžeš být mrtvý to nejde

čtyři elementy čtyři evangelia čtyři lopatky zad

to je dost na menší stavení“

 

Žebro
Stvoření světa. Původce smíchu. Ale také místo barvy zpěvu. Ostatně – oblíbené jídlo.

 

Šíje
Když mě za ní chytne cizí ruka, proměním se v malého plyšového medvídka. Připomíná vznešenost koní. Malým dětem slouží jako vozítko.

 

Hrudní kost
Osobní…

 

Vnitřní strana stehen
Extrémně ošemetné.

 

Oči
Nejpohyblivější orgán v těle.

 

Všímání si role pohledu, jeho rovin… mě přimělo začít pracovat na novém rukopisu…

…Stála jsem u okna a dívala se ven. Naproti přes vnitroblok nějaká paní tančila v kuchyni. Kuchyň na mě působila provensálsky, vím, že jsem si toho všimla… Všimla jsem si toho a dál jsem stála zády k němu, s pohledem rozpuštěným v tančící ženě. Měla jsem dojem, jako by se mi kůže na zádech napínala k prasknutí, cítila jsem, jak po mně klouže jeho pohled, že se zastavuje na konkrétních místech jako prsty, že u toho, jak si mě prohlíží, klidně a pomalu dýchá. Líbilo se mi být takto klidně nabodnutá na rožni jeho pohledu.

Uvědomovala jsem si také, že on si uvědomuje, že si toto uvědomuji, a že já si uvědomuji, že on si uvědomuje, že já si to uvědomuji.

Vím, kde jsem a kdo jsem úplně přesně, úplně přesně vím, co dělám, a tak myslím, rychleji a rychleji myslím na vše, co se může stát, a toto zrychlování už je samo součástí fyzického vzrušení.

Když letmo ucítím bříška prstů ve svých vlasech, nadechnu se.

Cesta slasti: malinký pohyb se objeví nejprve pod konečky prstů na nohou, pohybuje se šlachou na chodidle, zakrouží kolem paty a stiskne mi z obou stran palec na noze. Slast pak vystřelí, úplně nečekaně, po vnitřní straně stehna nahoru. Moje tělo se otřese jako při tom největším záchvatu zimnice.

Ohlédnu se –

 

 

Anna Luňáková (*1993)
Vystudovala filosofii na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v současné době je tamtéž doktorandkou a věnuje se literatuře. Zatím publikovala dvě knihy, román Tři (2020) a básnickou skladbu Jen ztratím jméno (2020). Věnuje se také překladu z francouzštiny (Dopis pro D., 2021) a portugalštiny. Tvoří autorská představení (např. Bohemia, uvedena roku 2018 v Paříži, Elevace 2018 v Casablance, Přeslice 2019 v Setúbalu nebo Odposlech 2020 v Malovicích. Poslední zmiňované představení – Odposlech –  vzniklo již pod nově vznikajícím uskupením HERONS VECTOR, jehož je spoluzakladatelskou, spolu s Jakubem Štouračem a Ondřejem Maclem. Mj. je také spoluzakladatelkou otevřené platformy Nothing is a problem here, která pořádá autorské čtení, happeningy a kabarety.