ANNA LUŇÁKOVÁ
„ODPOSLECH“
Nemožnost hrát nás přiměla přizpůsobit se. Upravit svůj původní záměr. Nenechat se nést rozhodnutím a vůlí, že chceme udělat “představení”. Místo toho jsme si položili otázku: Jaké formy se nám nabízí právě teď? A tak vznikla tato video esej. Ne jako úniková cesta nebo odvar z původního ideálu. Ale jako možnost uprostřed moře nemožností.
Věřím, že každý autor někdy zažívá jisté obtíže, když má promluvit o svém díle, neboť právě dílo samo mělo říct, jako diplomat mezi dvěma světy, něco o sobě, o tom, jaké to je žít na ostrůvku v cizí zemi, ale i o místě odkud kdysi pocházel. Nechám tedy svého diplomata, video, aby promluvilo za mě. Za nás.
HERONS VECTOR. Dlouhodobý výzkumný projekt hudební poezie kombinující sound puppetry, performance a objektové / fyzické divadlo je pro tentokrát realizován prostřednictvím video eseje (TAPE 01), přičemž již využívá principy a aspekty plánovaného představení a alba. Je to dobrodružství sluchu zakotvené v jednoduchosti každodenního života. Dva operátoři, jeden vysílač, jeden osud člověka, natažený mezi tři magnetofonové pásky. Zkoumání. Disekce.
Osobní poznámka
… přála bych si ale sdílet, s Tebou čtenáři, pár svých poznámek z uvažování o této práci, jehož vektor bude paradoxně ukazovat trochu ven a trochu dovnitř. Bude se klikatit. A promluvím zde za sebe, jen jako jedna z autorů, ačkoliv zdroje inspirace – co od koho a jak, kdo co řekl a co jsme si mysleli když – jsou nyní již nerozlišitelné.
… k ohledání toho bylo mnoho. Jak vynalézat narativní linku, která by v ten samý moment popírala samu sebe? Jak nechat promluvit titulek samostatně, v kontrastu se slovem, který by měl odrážet? Jak naslouchat sboru v jedinci? Jak zachytit nejen to, co chceme, aby se ukázalo, ale i to co chtějí ukázat věci samy? Jak přivést do hry zvuk, jako něco, s čím se nekonfrontujeme pouze “frontálně”, ale ze všech stran? Jak místo creatio pracovat na re-creatio? Jak maximalizovat potencialitu halucinatorních percepcí v každém vjemu? Jak vnímat věci, jak jsou a jak mohou být, bez nadbytečného chtění? Jak stanovit, co znamená “svědek” v otázce vnímání a vice versa? Co je to paměť věcí? Co jsme to vlastně udělali?
Existují i jiné formy reakce, než je odpověď, v případě že někdo nebo něco klade otázky.
Představte si sérii předmětů, vystavených a nasvícených jako v galerii. Mezi předměty je buben, sbíječka ale i roztříštěné sklo a stará čínská váza. Chtějte vnímat tyto předměty jako znehybněné, potenciální zdroje zvuku. Jako situace. Překročte základní nabídky asociace, hledejte nečekané vztahy. Co by se stalo, kdyby buben nedělal jen “bum bum” ale kdybyste po něm přejeli bříškem prstu, a zjistili, že slyšíte dětský smích? Pokud zprvu využíváme svou paměť, abychom si, jak říkáme, představili zvuk, který daná věc “vydává” -- co kdybychom teď situaci převrátili a představili si zvuk, který si daná věc pamatuje a my „vydávali“?
Říkám si… že mezi díly výtvarného umění jsou i takové, které zvuk vyloženě evokují.
Koupání v Asnieres, Georges Seurat
Evokace… Co je to evokace…?
V případě, že dáme do kontrastu svět bytí, to znamená tichý a klidný svět, ve kterém věci jednoduše jsou, se světem dění, světem pohybu a konfliktu, vysvitne, v jakém ohledu onen klidný svět náleží dílu a jak jej dílo samo překračuje k dynamičnosti, když se na scéně osvobozuje.
Pokud nebudeme pátrat jen po dění, ale i po dění vnímání, můžeme samotnou zkušenost učinit katalyzátorem, která předměty uvádí do pohybu.
I to mi řekla má příliš chytrá hlava. Jak se nevzdalovat od věcí, pokud o nich přemýšlím? Blíž. Blíž k věci.
… odtud ale pramení i jiný vztah k tichu, který není obyčejnou absencí zvuku, ale je to, co zvuky pohlcuje, aby je stlačilo, kondenzovalo, přeměnilo a vrátilo zpátky do oběhu.
Dodala chytrá hlava. Pak mi přišel na mysl verš: v ticho samot sníh nás halí
Přišel sám od sebe, nepátrala jsem. Přesto mi vnukl, že zvuky jsme obklopeni zevnitř i zvenku. Jsme sami ozvučnicí. A všechno na světě má duši, kterou lze uvolnit skrze zvuk. Hudba pak, kromě svých dalších a nekonečných rolí v životě, vkládá do času trochu prostoru, řekla hlava. Je tedy odpočinkem i zběsilým během?
Zajímaly mě ruptury. Rubikony. Okraje. Útesy. Černé díry. Stávání se. Moment přechodu. Transformace.
Hudební salón naší duše, pokud si vypůjčím slova filosofa Leibnize, osciluje a rezonuje. Je tak extrémním případem prostupnosti hmoty. Metaforou řečeno, je jako voda, pomalá vlnka nám roztomile omývá chodidla a vlna tsunami je tvrdá jako skála.
Ve videu můžete zaslechnout zvuky, nahrané na konkrétním místě, v konkrétním čase. Samozřejmě. Jenže některé nahrávky vznikaly mimo-chodem (Přicházely, stejně jako poezie. Chůze nesmí být podceňovaná jen jako “dopravní prostředek).
Tak třeba, když jsem musela přes léto pracovat v ZOO jako ostraha pavilonu. Nejprve mě 12-ti hodinové stání na jednom místě vyčerpávalo. Ale tato únava mi pomohla ztišit chytrou mysl. A chytrá mysl se šla projít za svými oblíbenými idejemi. Váha, celé centrum těla se spustilo dolů. Uzemnilo se. A uši? Uši poslouchaly. Tělo poslouchalo. A mysl se do něj vrátila a nechávala se fascinovat.
Princip: napínání -- uvolnění, smršťování -- roztahování, stlačování – vybuchování.
Je to naopak: rozkládat znamená zvětšovat.
U zvuku platí stejný zákon jako u listů stromu: žádné dva nejsou stejné.
Ale kdo to kdy ověřil?
“Náš” zvuk ve smyslu významu; je tvořen jako orgány u plodu: z něčeho co se jim nepodobá.
Individuum často bývá zaměňováno s individuací, která je v pohybu.
Mohlo to být i jinak, ale je to takto.
Vášnivé zaujetí pro zviditelňování není totéž, co vidění.
Strom není zelený. Strom se zelená.
The wounded Drummer Boy – Eastman Johnson
Slyším zvuk, který nikdo jiný neslyší…
…bosé nohy chodit po plyši.
HERONS VECTOR (Luňáková, Macl, Štourač) je interdisciplinární divadelní skupina / umělecký kolektiv. Činnost jejích členů se neomezuje pouze na vybrané specializace, ale sahá od performativního a fyzického divadla po literární tvorbu a sound design.
Anna Luňáková (*1993)
Vystudovala filosofii na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v současné době je tamtéž doktorandkou a věnuje se literatuře. Zatím publikovala dvě knihy, román Tři (2020) a básnickou skladbu Jen ztratím jméno (2020). Věnuje se také překladu z francouzštiny (Dopis pro D., 2021) a portugalštiny. Tvoří autorská představení (např. Bohemia, uvedena roku 2018 v Paříži, Elevace 2018 v Casablance, Přeslice 2019 v Setúbalu nebo Odposlech 2020 v Malovicích. Poslední zmiňované představení -- Odposlech -- vzniklo již pod nově vznikajícím uskupením HERONS VECTOR, jehož je spoluzakladatelskou, spolu s Jakubem Štouračem a Ondřejem Maclem. Mj. je také spoluzakladatelkou otevřené platformy Nothing is a problem here, která pořádá autorské čtení, happeningy a kabarety.