Anna Luňáková
„Záznam dne“
Sdílím s vámi textový záznam mého osobního deníku z procesu tvorby inscenace. Veškeré zvukové nahrávky, které najdete v rámci ucelené audio stopy níže, jsou pozadím tohoto textového zápisu.
Úprava a sound design: Jakub Štourač
*Text níže si doporučuji číst přímo do nahrávky, volným tempem, jako při procházce…
Z deníku (podzimní sezóna)
Ten den jsem se rozhodla jít z nádraží až do divadla pěšky.
Šla jsem nejprve oklikou k nábřeží, zbýval mi totiž nějaký čas pro sebe… pak podél řeky a kolem Židovského hřbitova zpět.
Zpět dovnitř. Do vnitřností města. Úzké uličky Prahy držely pospolu a podpíraly mě na cestě. V tom zvony začaly odbíjet poledne… Bylo pravé poledne. Měla jsem pocit, že mě ten zvuk naplňuje jako sklenici. Zvláštním, všudypřítomným, otřásavým rytmem.
Byla jsem nervózní. Čekala mě divadelní zkouška. Zkouška, kterou jsem měla vést, být režisérkou. Vystavit se situaci nevědění. Měla jsem stát před všemi těmi lidmi a znát náš další krok. Vědět, kam je vedu a proč je tam vedu. Měla jsem se stát hromosvodem o který se opřou, když to bude potřeba. Měla jsem být kouzelníkem, který v nich otevře to, co nevěděli, že mají.
Neříkám, že jsem v této roli zvlášť uspěla, ale pamatuji si každý okamžik zkoušení. Zřetelně. Fyzicky. Konkrétně. Jako by hlasy mých herců rezonovaly v mé hlavě i dávno potom, co zkouška skončila. Jako bych je všechny viděla tančit před mýma očima.
Na nádraží jsem šla ten den z divadla pěšky.
Unavená, vyčerpaná. Hodiny odbíjely nějaký noční čas. V hlavě se mi převalovaly hlasy. Procházela jsem každou naší písní… Autorskou písní…
Dnes mí herci zpívali krásně.
Ale stále jsem hledala ten správný tón.
Hledala jsem způsob, jak se rozloučit s mrtvým obyčejnou melodií.
Neznámo této melodie na mě doléhalo po celý zbytek noci.
Pršelo. Dokonce dorazila bouřka.
Musím přijít na to, jak se rozloučit s mrtvým obyčejnou melodií.
Je to moje práce.
Nad ránem jsem už nevěděla, jestli jsem svou vlastní herečkou, nebo deštěm, nebo slzou či cestou po které jiní chodí.
Nevěděla jsem nic.
Ale vím, že ke mně ta melodie nakonec přece přišla.
A já jsem věděla, odkud máme další den začít.
A já jsem věděla, jaký je další krok.
A byl to důvěrně známý centimetr poznání.
Jako bych tu melodii znala už od mala.
Jako bych tu píseň uměla zpívat i pozpátku.
Vstala jsem se svítáním, které mě rozesmálo.
Vítala jsem svou nervozitu jako přítele.
…původně jsem chtěla sdílet originální zvukové záznamy, nahrané na mobilní diktafon v den, kdy se odehrály popisované události. Ale uvědomila jsem si, že nemohu poskytnou pouze autentický záznam, nýbrž že musí být re-formulován, znovu artikulován, upraven tak, aby se – velmi paradoxně – přiblížil originálu.
Již roky se zabývám zaznamenáváním událostí. Nejedná se o prostý sběr dat. Je to snaha najít vztah mezi formou a obsahem, mezi událostí a jejím vnímáním. Chci sdílet „deník“, nikoliv objektivní dokument, a tedy musím původní nahrávku znovu „říct“ po svém, tak, jak jsem ji vnímala já, jak se mi v paměti slívá, jak se přetváří. Paradoxní je, že sdílením „originálu“, věrné reprodukce, nemohu dosáhnout toho, co je pro mě odrazem oněch událostí. Nesdílím objektivitu, sdílím své vnímání objektivity. Jedná se tedy i o paradox autenticity. Možná je to banální, ale mně to nepřestává udivovat.
Teprve „mix“, hudební studio vaší hlavy, duše a těla, má nezaměnitelné „efekty“, váš osobní sound design. I extrémní stylizace může přecházet do niterné autenticity.
Říkám si, jak by vypadala mapa města, ve kterém žijeme, kdybychom ji nakreslili tak, jak jej bezprostředně známe? Byla by úžasně deformovaná. V některých místech by byla velmi detailní. V některých místech by byly prázdné, nejisté skvrny. Neznamená to ovšem, že by byla nepřesná. Byla by přesná tam, kde reálně je – přesná pro nás samé. Šla by po stopách paměti. Paměti, která nutně zahrnuje i projekce, imaginaci, nové obsahy.
Anna Luňáková (*1993)
Vystudovala filosofii na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v současné době je tamtéž doktorandkou a věnuje se literatuře. Zatím publikovala dvě knihy, román Tři (2020) a básnickou skladbu Jen ztratím jméno (2020). Věnuje se také překladu z francouzštiny (Dopis pro D., 2021) a portugalštiny. Tvoří autorská představení (např. Bohemia, uvedena roku 2018 v Paříži, Elevace 2018 v Casablance, Přeslice 2019 v Setúbalu nebo Odposlech 2020 v Malovicích. Poslední zmiňované představení – Odposlech – vzniklo již pod nově vznikajícím uskupením HERONS VECTOR, jehož je spoluzakladatelskou, spolu s Jakubem Štouračem a Ondřejem Maclem. Mj. je také spoluzakladatelkou otevřené platformy Nothing is a problem here, která pořádá autorské čtení, happeningy a kabarety.